Letošní ročník festivalu Jazzfest Brno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.
Čeští jazzoví fandové však už měli příležitost potkat tuto výjimečnou čtyřčlennou sestavu v poslední dekádě hned dvakrát na koncertech v Praze. Do Brna předcházela skvělá pověst vynikajících a na sebe vzájemně vyladěných hráčů. Ve zcela vyprodaném hledišti brněnské opery se potkávali aktivní muzikanti, hudební publicisté a hlavně „mclaughlinovci“ různého věku, natěšení na svůj idol a nadšeně obléhající stánek se suvenýry a hudebními nosiči. K dostání byla nejen trička a plakáty, ale především alba, oba nedávné „živáky“ Live at Ronnie Scott´s a Live in San Francisco i ceněné studiové album Black Light.
John McLauglin stojí na pódiu už šest desetiletí; z toho padesát let se pohybuje v absolutní hudební špičce hned několika žánrů. Díky své stále živé skladatelské invenci patří k nejvlivnějším muzikantům na světě. Pokud jde o různé podoby jazzu, od svého sólového debutu Extrapolation v roce 1969 si prošel post-bopem, jazzrockem, bluesovými vlivy, inspirací indickou hudbou, flamenkem i módní psychedelií, jazzovou klasikou i jazz fusion. Je stejně virtuózním hráčem na akustickou i elektrickou kytaru, jeho rychlá pravá ruka je pověstná. Pokud jde o významné mezníky dějin jazzu, byl u všeho podstatného: brzy poté, co se usadil v USA, se potkal s Jimi Hendrixem, nakrátko zakotvil u hráče na bicí Tonyho Williamse v kapele Lifetime, kde ho do svého proslulého Quintetu objevil Miles Davis. S Davisem nahrál dvě klíčová alba jazzové historie: In a Silent Way a Bitches Brew. Sám Davis ho podnítil ke zformování vlastní kapely.
A tak v 70. letech vznikl Mahavishnu Orchestra, snad nejinvenčnější jazzrocková formace všech dob. Temperamentní elektrický jazzrock říznutý indickými harmoniemi ovlivnil řadu následovníků, alba Birds of Fire a Inner Mounting Flame i se zpožděním vydané Lost Trident Sessions patří do zlatého fondu jazzové hudby. Mahavishnu Orchestra prošel několika reinkarnacemi, než McLaughlin na čas odložil elektrickou kytaru a pod vlivem své milované indické hudby založil spolu s indickými spoluhráči kapelu Shakti, jejímž prostřednictvím uvedl do jazzové hudby indické rágy, indickou kytaru veenu a konnakol a indický způsob scatovaného rytmického zpěvu, který diváci v Brně slyšeli v podání bubeníka Ranjita Barota. Na přelomu 70. a 80. let se spojil s dalšími dvěma kytarovými virtuózy Paco de Lucíou a Larry Coryellem do The Guitar Tria. Když Coryella zakrátko vystřídal Al di Meola, vzniklo koncertní turné a skvělá (opět přelomová) nahrávka Friday Night in San Francisco. Úspěch slavila i starší deska Passion, Grace & Fire.
Po několikaletém žánrovém hledačství se v roce 2007 rozhodl vrátit k vlastním kořenům a částečně oživit repertoár a styl Mahavishnu Orchestra prostřednictvím hvězdného jazz fusion kvarteta The 4th Dimension. Po několika obměnách se sestava ustálila na obsazení Étienn M´Bappé (*1964, kamerunský baskytarista usazený v Paříži), Ranjit Barot (*1950, indický hráč na bicí ovládající pěveckou techniku konnakol, tedy něco mezi scatem a beatboxem) a Gary Husband (*1960, McLaughlinův souputník z britského Yorkshiru ovládající rovnocenně klávesy a bicí). Každý z Lauglinových spoluhráčů je empatickým sidemanem a zároveň vynikajícím sólistou s vlastními projekty (kupříkladu Barot je vyhledávaným komponistou filmové hudby, Husband má sólové album Hotwired a kapelu Gary Husband Drive atd.).
Kdo ovšem navzdory příznivým referencím očekával rutinérský výkon kapely rozehrávající se na začátku evropského jarního turné na půli cesty z Mnichova do Krakova (a poté Budapešť, Bukurešť, Innsbruck, Istanbul, London, Berlin …) musel být po pár tónech v pořádném šoku. Publiku se dostalo syrového muzikantského zážitku s výkony na hranicích fyzických možností. Sedmasedmdesátiletá jazzová ikona řezala do strun ve dvaatřicetinové kadenci jako z kulometu a u toho ještě stíhala povzbuzovat spoluhráče při jejich vlastních sólových vstupech. Moc se nemluvilo (až na úvod, ve kterém McLaughlin slíbil průřez svou vlastní padesátiletou hudební tvorbou a následně uvedl pár skladeb do kontextu, vlastně vůbec) a hrálo se (s přídavkem) víc jak půldruhé hodiny bez pauzy.
Na úvod John Mc Laughlin zvolil Trilogy, bezmála desetiminutovou hudební plochu z v pořadí třetího, po léta ukrytého alba Mahavishnu Orchestra, které, ač nahráno v roce 1973, vyplavalo z hudebních archivů až v roce 1999 pod názvem The Lost Trident Sessions. Obsáhlá skladba předurčila atmosféru celého koncertu, v jehož průběhu se sidemani vynořovali k nádherným sólovým výstupům, zatímco frontman ustupoval stranou do stínu. To aby se v pravou chvíli vynořil nejdříve s podporou, potom s bravurním sólem. Od prvních taktů bylo zřejmé, jak na sebe čtveřice na pódiu slyší, jak jeden druhého vnímá a podporuje. Na posluchače se hrnuly perfektně vystavěné kompozice vzápětí vystřídané volným prostorem k improvizaci. Druhou skladbu v pořadí - Gaza City - baladický nápěv ozvláštněný syntezátorovým „kvákadlem“ zkomponoval John McLaughlin jako projev sympatií k městu vystavenému mnohaletému válečnému konfliktu. Další kompozice Abbaji věnovaná vzpomínce na Alla Rakhu, výjimečného hráče na tabla (nahraná na McLaughlinově sólovém albu Floating Point y roku 2008) vedla melodii ke zpívané mantře Love and Understanding, kterou si za chvíli s muzikanty potichu notoval celý sál.
Výjimečné album Que Alegría nahrané v triu s perkusistou Trilokem Gurtu a basistou Dominiquem Di Piazzou z roku 1992 připomněla následující skladba Hijacked. Šlo o příležitost pro prezentaci neuvěřitelné souhry frontmana s baskytaristou v bleskových ostinátních figurách a kaskádou kytarových licků, které Étienne přebral do baskytarového sóla vystřiženého v tempu a s přehledem, aniž se prsty v hedvábných černých rukavičkách sebeméně unavily. Došlo také na připomínku spolupráce s Chickem Coreou na albu Five Peace Band (2009) skladbou New Blues, Old Bruise. Následující poklidně plynoucí nápěv The Creator Has A Master Plan (pro 4th Dimension zpracovaný na albu Invitation & Illumination v roce 2011) opět postupně rozezpíval muzikanty do mantry Happiness for Everyone , aby se pak vrhli do dynamické skladby Call and Answer z alba Now, Here, This (2012). Tady John McLaughlin nabídl příležitost k sebeprezentaci Garymu Husbandovi, jenž skladbu rozehrává za klávesami kaskádami tónů od pianissima k fortissimu. Vzápětí se pianista promění ve druhého hráče na bicí, kterého první bubeník zprvu podporuje tleskáním, aby se skladba postupně „zvrhla“ v regulérní bitvu dvou bubeníků. Na závěr se frontman vynořil ze stínu a ukradl sólový vrchol skladby pro svou kytaru.
Živelnost hudebního dialogu vystřídala souhra v Light at the Edge of the World. Šestiminutová kompozice Echoes From Then nabíhala do ostinátních motivků zdvojovaných v kytaře v unisonu s klávesami opřenými o šlapající background bicích a basy. Virtuózní sólo na bicí podepíral Ranjit Barot zpěvem za pomoci indické zpěvní techniky konnakol mající nejblíže k rytmickému scatu doplňovanému prudkými výdechy. V závěru setu nechal Mc Laughlin zaznít skladbu napsanou pro Milese Davise v roce 1972, kterou nahrál Mahavishnu Orchestra na album Birds of Fire pod názvem Miles Beyond.
Dlouhotrvající potlesk auditoria a zasloužené standing ovations si kapela s neskrývaně dojatým a nijak viditelně unaveným frotmanem užila s potěšením a posluchače odměnila jedním přídavkem a hlubokou úklonou s indickým pozdravem sepjatých rukou – namaste. Žijící (a hrající) kytarová legenda poskytla Brnu zážitek, na jaký se nezapomíná.
No comment added yet..